
Velmi špatně googlovatelná kapela Zs, která se během deseti let své existence ustálila na čtyřčlenné sestavě vedené tenorsaxofonistou Samem Hillmerem, je přesně tím typem skupiny, která vždy ležela ve stínu populárnějích (protože přístupnějších) kolegů. Těžko uchopitelná pro svoji nezařaditelnost je právě tím nejlákavějším terčem pro hudební publicisty a fanoušky, kteří se do ní strefují s širokým spektrem žánrových zařazení. Tak je kvarteto někdy řazeno pod imaginární deštník s názvem no wave, jindy jsou zase post-minimalisté nebo je na jejich hudbu nalepován vyprázdněný pojem „avantgarda“.
Oblíbeným hudebním principem věčně experimentujícího kvarteta, které v současnosti hraje ve složení tenorsaxofon, dvě elektrické kytary a bicí souprava, je totiž nedořeknutí – Zs často surfují po povrchu některého z „oficiálně“ uznávaných žánrů jenom proto, aby jeho potenciál naznačili a co nejrychleji svoji hudbu přepnuli do jiné polohy.
Na své aktuální nahrávce New Slaves (v roce, kdy Zs oslavují první dekádu existence, vyšla na značce The Social Registry) jsou navíc ještě daleko nečitelnější, než bývali v minulosti. Často divoká kapela, kterou na její sonické odysei doprovázejí chaotické erupce elektrických kytar a neidentifikovatelných zvuků, totiž v některých skladbách New Slaves navštěvuje téměř ambientní prostory. Hillmer & spol. tentokrát nacházejí inspirace v buddhistických tradicích a pomocí rozvolněných kytar skicují téměř impresionistické hudební výjevy.
Nejradikálněji totiž Zs vyznívají tehdy, když se snaží rozleptávat všechny hranice pozvolným ztišováním vlastní hudby. V době, kdy se noise definitivně etabloval jako součást aktuálního popkulturního mixu a dělání hluku je naprosto legitimní (tím pádem už také standardizovaný) způsob vyjádření se, je pošetilé spoléhat na hluk jako na samozřejmý způsob snadného experimentu – hudebníci znovu objevují kouzlo ticha.
Samozřejmě to neznamená, že by Zs úplně rezignovali na hluk coby osvědčený způsob přivádění posluchače do jiných prostor. Naprosto funkční experimentující kombo přirozeně osciluje na trase mezi free jazzem, který táhne dopředu Hillmerův saxofon, minimalisticky hypnotickým opakováním animálnch rytmů a psychedelicky zkřiveným kvílením elektrických kytar.
Koncerty Zs ostatně podle jejich vlastních slov slibují až telepatický zážitek. Zs se nebojí zdůrazňovat svoje vnímání koncertu coby rituálního procesu, který má nabourávat fyzické i psychické limity a to jak u posluchače, tak i u hudebníka. Narušení vztahu posluchače a autora má pomáhat oběma stranám na cestě k naprosto neznámé hudební zkušenosti.
Čeští zájemci o telepatický výplach z Brooklynu se během léta dočkají Zs hned dvakrát. Poprvé vystoupí pětadvacátého v Bazilice v Českých Budějovicích, devátého srpna pak svými sonickými ataky prodchnou brněnský Dům umění. O den dříve zahrají také v Tabačce v Košicích. Vystoupení brooklynské kapely Zs, která na evropském turné propaguje svoje nejnovější album, doprovodí projekcí Laura Paris.
(Vyšlo v His Voice, č. 4/2010)
Plně souhlasím, už delší dobu = několik let si to také všímám, jak ten “náš” Brooklyn prosperuje. Začalo to Tanyou Buziak asi tak před pěti lety. Vnímám to jako samostatnou scénu také. Přiznám se, že této scéně trochu nadržuji, i když často navštěvuji The Deli Music Magazine, který rozšířil své bloky ze tří (SF/LA/NYC) na celou řadu. Před měsícem jsem dostal přímo z Brooklynu dvě alba: Rasputina – Sister Kinderhook + The Silent League – … but you´ve always been the caretaker (deluxe dvojalbum). Přesto mi teoreticky i v praxi leccos uniká a jsem vděčný za tyto články.