Big Boi na vrcholu potravní pyramidy zámořského hip hopu: Polovina veleúspěšného hiphopového dua OutKast připravila zábavné sólové album. Mluví o něm jako o funku.
Atlantský raper André Patton, který své rýmové ekvilibristiky předvádí pod rouškou jména Big Boi, dlouhodobě vévodí potravní pyramidě amerického hip hopu. Společně s Andrem3000 založil a pozvedl do výšin nejúspěšnější hiphopovou kapelu světa OutKast (vydala šest multiplatinových desek), která dokázala nadmíru funkčním způsobem spojit komerční úspěch s hudbou, díky níž hip hop nezůstává na jednom místě.
OutKast do amerického hip hopu vtrhli počátkem devadesátých let. Tehdy scénou otřásaly bitvy východního a západního pobřeží a skladby, v nichž rapeři ponižují své rivaly, přerostly do ozbrojených válek, které s sebou odnesly některé z nejlepších raperů své doby. OutKast jako zástupci takzvaného dirty south (hudby amerického jihu, která měla stát mimo zmíněný kontext souboje dvou pobřeží) od počátku své kariéry sázeli především na hudbu samu. Oprostili se od skandálů, nechodili po ulicích ozbrojení a nevyžívali se v urážení ostatních raperů. Prostě jenom dělali hudbu – a koncept hudby jako smyslu všeho konání využívá na svém druhém sólovém albu, pojmenovaném Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty i Big Boi.
„V mé hudbě nejsou skryté zprávy o tom, kdo s kým spí a kdo byl za co zatčen. Tyhle okolní nesmysly vůbec nepotřebujete – když děláte dobrou hudbu, lidi na vaši party přijdou.“ Big Boi se od domovských OutKast už jednouodpoutal, od jeho sólového debutu na desce Speakerboxxx (vyšla ve dvojici s deskou The Love Below, kterou připravil Andre3000) už ale uplynulo sedm let. Samotný fakt, že Big Boi chystá desku, otřásl internetem, hladina očekávání se ještě zvedla v momentu, kdy na povrch vyplul skvělý první singl Shutterbug, postavený na hutném elektrobeatu, který pro Big Boie připravil producent Scott Storch.
„Měl jsem pro Big Boie ten beat připravený několik let a jen jsem čekal, až přijde ke mně domů a poslechne si to. Když se to konečně stalo, byl nadšený a okamžitě začal přemýšlet, jak by se to dalo využít.“ Úvodní singl vystihuje charakter celé desky. Plochou sedmnácti skladeb alba jasně proplouvá vzkaz: opravdu důležitá je jenom hudba. Big Boi chce podle vlastních slov vrátit do hudby zábavu; toto poselství lze ostatně odhalit i v názvu alba. Sir Lucious Left Foot je Big Boi, který „nechává otisky funku všude, kam vkročí“ a všude rozsévá nefalšovanou radost z hudby. Druhá část názvu skladby, Son Of Chico Dusty, odkazuje na jeho otce, který zemřel během natáčení desky. „Můj otec byl armádní pilot, opravdu drsňák. A já jako nej starší z pěti dětí nesu jeho pochodeň dál.“
Slovníkem Big Boi nápadně připomíná funkového revolucionáře George Clintona (jehož slavnou kapelu Parliament ostatně poslouchával v dětství spolu s babičkou, která si zvykla u nesmírné energie legendárního funkového komba uklízet); v živelných rozhovorech se často nechává strhnout k nadšenému vykřikování, svou spolupráci s různými producenty striktně nazývá „jamováním“ („když chcete, můžete jamovat naprosto s každým“), a to poslední, za co by se styděl, je jeho černošská energie. Desku popisuje jako mnohovrstvou nálož funku a akcentuje vlastní schopnost něco takového natočit, jelikož „na takovou hudbu musíte být opravdu plodný“. Slovem „funk“ neoznačuje kon krétní hudební žánr (jeho deska je především kombinací elektronických beatů, typického rapu a živých nástrojů), ale spíš neurčitý pocit energie, která z jeho hudby vyvěrá. Když si člověk uvědomí všechny tyto spojitosti s hudbou Parliament, která byla celá postavená na myšlence, že je nutné „zfunkovatět“ celý svět, nemůže se divit, že George Clinton na desce také hostuje. Praotec funku ale z alba nijak nevyčuhuje, spíš se skromně zařazuje po bokdalších hostů, kterých si Big Boi podle nejlepších rapových tradic pozval víc než dost.
Nejzajímavěji z nich působí zpěvačka Janelle Monáe, jejíž letošní debutové album The ArchAndroid (Suites II and III) jistě směřuje do kategorie nejlepších desek roku 2010. Zpěvem v Be Still zklidňuje Big Boiův rap a skladbu převádí do klasického duetu, který má šanci stát se dalším hitem. Dominanci jižanských raperů pak stvrzuje závěrečný track alba, k němuž Big Boi přizval rapera Gucci Maneho. Ten letos strávil tři měsíce ve věze ní za přechovávání kokainu a dokonale tak naplnil archetyp „skutečného“ hiphopera.
Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty neotřese hiphopovou historií – především proto, že samotná hiphopová historie už je pomalu uzavřená. Těžko ale čekat, že se letos v žánru dočkáme něčeho lepšího. Někdo sice může namítnout, že Big Boi jenom recykluje, co od něj (a jeho parťáka) známe už dlouhé roky, na druhé straně je ale potřeba se ptát, zda má zapotřebí dělat vůbec něco jiného. Big Boi se nesnaží bourat hranice hudby nebo experimentovat s formou. Jak neustále prohlašuje, rapuje především kvůli zábavě, energii a dobré hudbě, a tímhle vším je Lucious Left Foot doslova nakompresovaný.
V táboře OutKast se navíc chystají další alba. Sólovku připravuje i Andre3000, a jakmile si oba pánové odbudou všechny náležitosti s těmito alby spojené, přijde čas na další desku OutKast, která už je také v přípravě. Pravděpodobně se ani v jednom případě nedočkáme ničeho převratného, ale je tu dost vysoká šance, že dostaneme další porci zábavy, která se dá protáčet několik týdnů a neomrzí. A to je pořád vlastnost, která většině komerční produkce chybí.
Big Boi – Sir Lucious Left Foot: The Son of Chico Dusty (Def Jam Recordings 2010)
(Vyšlo v A2, č. 17/2010)
0 Odpovědi k “Big Boi: Druhý zářez generála Pattona”