Hnacím motorem (alespoň větší části) populární hudby bylo vždy vymezení se – jednotlivé žánry a styly nenaplňovalo až tolik to, k čemu se jejich vyznavači hlásili, ale především to, co vehementně odmítali. Rock’n’roll vyrostl z touhy poslat do pekel naleštěný swing a sterilní zpěváky s pompézními orchestry, punk čerpal svoji nakompresovanou energii ze zásadního odmítání art rocku a patetických dinosauřích kapel. Koncept odmítání fungoval tak zásadním způsobem, že jedinou cestou pro další generaci hudebníků, kteří toužili rebelovat proti svým předchůdcům, bylo jej úplně odmítnout a na jeho zbytcích postavit přístup naprosto odlišný. Množství hudby, které se stala s příchodem blogů a p2p sítí přístupnou během několika sekund, naučilo posluchače toleranci.
V záplavě zdrojů a vjemů se stalo legitimním naprosto vše, jedním z nejfunkčnějších způsobů tvorby bylo najednou třeba i odkrývání osobních guilty pleasures – vědomé přihlášení se k hudbě, za jejíž zbožňování by se normální člověk měl spíš stydět. Současná generace hudebníků (ale i posluchačů, protože tyto dvě role čím dál tím více splývají) se vůči svým předchůdcům vymezuje tím, že se nevymezuje vůči ničemu.
Skvělým příkladem téhle tendence je Američan Brad Rose, superstar divného folku, analogového noise a křiklavých psychedelických experimentů. Renomé, které si dobyl se svým projektem The North Sea a se kterým vládne na obskurní kazetové scéně, mu vyneslo titul jedné z nejrespektovanějších postav americké okrajové hudby. O to překvapivěji pak působí projekt Altar Eagle, který dal dohromady se svou manželkou Eden Hemming-Rose a který, po vydání limitovaného debutové EP, právě poslal rotovat do světa první dlouhou desku Mechanical Gardens (vyšla na kultovním britském labelu Type Records).
Brad Rose se svojí manželkou se na Mechanical Gardens poněkud překvapivě vyznávají z lásky k dream popu, vyvolávají vzpomínky na ostrovní kytarovou scénu přelomu osmdesátých a devadesátých let, na synth-pop i cold wave. Proměnu (i když nejspíš dočasnou) z nekompromisního hlukaře v producenta vybroušených popových pokladů lemují zklidněné skladby s náladou jako od Slowdive, jindy zase táhnou skladby dopředu zaprášené elektronické beaty. Mechanical Gardens by šlo zařadit mezi druhou vlnu shoegaze, která už několik let otřásá současnou indie scénou, Altar Eagle si ale udržují odstup a dokáží ze známých ingrediencí vyrobit svébytnou desku. Mechanical Gardens je současné album se vším, co k tomu patří – recyklované, obdivně se otáčející do historie, přesto jiné. Rekonstrukce dream popu, ideální deska k nastupujícímu podzimu, chtělo by se říct, zároveň ale dýka do zad všem zapřísáhlým scénařům, kteří vstávají a usínají u hlukových experimentů a svoji image staví na zásadním odmítání čehokoliv melodického. Jak potom reagovat, když jeden z jejich největších šamanů na oko odmítne všechno alternativní, malé a obskurní a jen tak mimochodem vytvoří jedno z nejlepších popových alb roku? Běžný posluchač tohle naštěstí řešit nemusí.
Tom Krell, který vystupuje pod názvem How To Dress Well a který v těchto týdnech vydává svoje debutové album s všeříkajícím názvem Love Remains, ušel podobnou hudební cestu jako Brad Rose, byť o něco kratší. Američan žijící v Německu studuje filozofii a jeho pracovní náplní jsou momentálně překlady post-kantovských filozofických spisů. První hudební kroky udělal směrem do bahnité drone music a vydával stejné tracky, jakých se na síti povalují stovky a tisíce – experiment podle šablony.
Svůj přístup ale změnil se založením sólového projektu How To Dress Well, ve kterém dává průchod své největší lásce – komerčnímu devadesátkovému r´n´b. Jde tedy přesně o hudbu, kterou by si žádný současný hipster a hudební nerd nedovolil označit jako svoji oblíbenou. Když dojde v rozhovorech právě na r´n´b, dokáže Tom Krell bránit svůj zamilovaný žánr skoro militantním způsobem a nestále přesvědčovat, že pro něj tato hudba rozhodně není žádný vtip. Přestože inspirace tímto stylem je na jeho debutové desce Love Remains více než čitelná, rozhodně Krell nevyprodukoval nic, co by se dalo pouštět na MTV. Čitelné melodické linky a klasický rytmus totiž skrývá do obalu nedokonalého zvuku, vlastní hlas rozpouští v reverbech a nechává celý koloběh vlastních skladeb zacyklený ve snivých otáčkách.
Kromě oprašování mezi indie mládeží nepopulárního stylu splňuje Tom Krell i další podmínku, která jej řadí mezi opravdu současné umělce – skladby začal vyvěšovat na svůj blog ještě předtím, než jej vůbec napadlo, že mu vyjdou na desce. Existují sice názory, které už teď řadí stahování z blogů mezi archaické způsoby získávání hudby, je ale nesporné, že to pořád funguje jako poměrně zaručená cesta k zajímavé hudbě. Pokud se navíc na stranu hudebníka přidá Pitchfork a jiná názorotvorná média, dochází k situaci, ve kterém se ocitl projekt How To Dress Well – totiž že je populární ještě dřív, než vůbec vyjede na svoje první turné.
Zrovna Tom Krell si ale popularitu zaslouží (kromě toho, že mu stejně nevydrží dlouho) – kombinací r´n´b s lofi zamlženým dream popem, ambientem a pokrouceným folkem totiž dokázal stvořit položánr, který jej zatím řadí mezi jedny z nejslibnějších nováčků tohoto roku. Není to ten typ projektu, který by začal chrlit další podobné desky – vlastně je docela pravděpodobné, že už ani žádnou další desku nevydá. Stejně jako Altar Eagle ale dokázal předvést názorovou otočku s efektním výsledkem, rehabilitoval žánr, který je pro většinu lidí neposlouchatelný a navíc, opět podobně jako Altar Eagle, dokázal vytvořit album, které se skvěle hodí na přicházející podzim. Letos zatím samá trefa.
Altar Eagle: Mechanical Gardens (Type Records 2010)
How To Dress Well: Love Remains (Lefse Records 2010)
0 Odpovědi k “altar eagle & how to dress well”