Rocková hudba a tak i souhrnně celý životní styl rockového hudebníka a posluchače je více než cokoliv jiného svéhu druhu mytologie – tedy se vším, co k mytologii patří, včetně artefaktů a rituálů. Jedním z nejikoničtějších obrazů této rockové mytologie je pak kytarista, který v šíleném afektu rozbíjí svůj nástroj. V tomto na první pohled prostém gestu nacházíme v centru dění samotný hojně glorifikovaný artefakt – tedy kytaru – který je zapojený do rituálu. Ten má pak mnoho interpretací, které se v průběhu let měnily přesně tak, jak se měnila podoba hudby doprovázející ničení kytar (v méně častých případech i jiných nástrojů).
Jeden z prvních zaznamenaných případů dobrovolného ničení vlastního nástroje přichází logicky s nástupem první vlny ďábelské hudby, tedy rock’n’rollu. Ten ovšem v prvních krocích směrem k celosvětové popularitě doprovázelo spíš piano než kytara a tak se cílem destruktivních choutek muzikantů stával právě tento nástroj. Americký country a rock’n’rollový zpěvák Jerry Lee Lewis agresivním přístupem k nástroji proslul – odhazoval stoličku, do kláves teatrálně mlátil nebo hrával nohama. Podle dobových svědectví dokonce svoje piano na jevišti zapaloval – legenda praví, že to tak dělal především během skladby Great Balls Of Fire a na piano hrál tak dlouho, dokud mu to postupující plameny dovolovaly. Prvotní motivace k tomutu činu nebyla, jak by se mohlo zdát, touha pobavit diváky, ale především vyprovokovat svého soka – údajně polil piano benzínem, který měl připravený v láhvi od Coca Coly, odplížil se z jeviště a nechal Chucka Berryho, který s ním v té době několikrát vystupoval, osamoceného tváří v tvář hořícímu nástroji, aby ho zesměšnil.
Hudební skupinou, která si na rozbíjení nástrojů vytepala prakticky celou svoji image, byli angličti revolucionáři The Who – podle časopisu Rolling Stone byl kytarista Pete Townshend prvním člověkem, který na pódiu zničil svoji kytaru a nastartoval tak vlnu, která dojíždí dodnes. Svého Rickenbakera poprvé roztřískal v roce 1964 (tedy v době, kdy The Beatles teprve poprvé opatrně nasávali marihuanový odér) a přestože se celý akt zničení nástroje v případě Townshenda vykládá jako výraz autodestrukce, k nápadu rozbít kytaru přišel prakticky náhodou. V klubu Marquee, který byl v roce 1964 pro The Who jakýmsi základním táborem, byly totiž nízké stropy.
„Začal jsem se s kytarou ohánět okolo sebe, protože jsem se z ní snažil vymáčknout co nejvíc hluků a vazbení – pak jsem jí ale omylem škrtl o strop a krk se zlomil, protože Rickenbakery se tenkrát vyráběly z lepenky. Všichni se najednou začali smát a mně nezbylo nic jiného, než se tvářit jakože jsem to celé udělal schválně. Začal jsem tedy s kytarou mlátit o zem a dorazil ji úplně.“ Takhle později vzpomínal Pete Townshenda na moment, který definitivně oddělil The Who od Beatles a získal jim svébytnou a originální image. Té ale přesto ještě něco chybělo.
Jak se Towshendovo běsnění s kytarou stávalo tradicí, postupně se přidával i bubeník Keith Moon, který si později u rockové obce vysloužil pověst jednoho z největších šílenců historie populární hudby. Samozřejmě nechtěl zůstat za Townshendem pozadu a v destruktivním finále koncertů začal ničit i svoji bicí soupravu. Primitivní údery do bubnů mu ale později přestaly stačit a tak svoji ničivou show posunul na další úroveň způsobem, který mu zajistil doživotní místo v přehledu nejzásadnějších rockových momentů.
V roce 1967 The Who debutovali v americkém televizním vysílání, konkrétně v pořadu Smothers Brothers Comedy Hour, který byl vysílaný celonárodně. Stejně jako Beatles o tři roky dřív i The Who si jasně uvědomovali dopad televizní masáže a vystoupení si pečlivě připravili. Nikdo z členů kapely (a tím méně z pracovníků televize) ovšem netušil, jak vážně vzal přípravu na show právě bubeník Keith Moon.
Moon si napěchoval kopák výbušninou, která měla detonovat při finále kultovní skladby My Generation – jako pyrotechnik amatér ovšem nemohl tušit, jak mocný výbuch bude. Zatímco si tedy Townshend v závěru skladby víceméně rutinně ničil svoji kytaru a moderátor se chystal oznámit reklamní přestávku, ozvala se exploze, která na pár sekund vyhodila televizní vysílání, zapálila Townshendovy vlasy, odpálila činel, který Moonovi pořezal paži, doprovodila přihlížející herečku Bette Davis do mdlob a způsobila Townshendovi doživotní hluchotu na jedno ucho. Televize VH1 poté tuto performanci ocenila umístěním v desítce nejlepších rock’n’rollových momentů v televizním vysílání.
V polovině šedesátých let dosáhla popularita ničení nástrojů takové úrovně, že si našla cestu i do filmu – a zrovna do snímku, jehož vizuální estetika pomáhala definovat celou dekádu. Italský režisér Michelangelo Antonioni při natáčení Zvětšeniny v roce 1996 nakázal kytaristovi Jeffu Beckovi, aby při scéně, ve které kompletní The Yardbirds koncertují v klubu „napodobili The Who“ a rozbili svoje nástroje.
Na rozdíl od The Who, pro které bylo ničení nástrojů rutina a společně se saky z motivů britské vlajky a charakteristickým způsobem máchání rukou nad kytarou prostou součástí image, Jimi Hendrix k ničení kytary přistupoval z jiného úhlu. Kromě obligátního roztřískání ji na pódiu i zapaloval a nezapomněl samotné hoření nástroje doplnit rituálními gesty, kterými vyprovázel kytaru na onen svět – spíše než pro diváky prováděl tuto akci pro neznámé hudební bohy, kterým kytaru obětovával a vyvolával tak estetiku předkřesťanských náboženství. Jak sám Hendrix přiblížil, „zapalování kytar pro mě bylo něco jako obětování, protože člověk nejčastěji obětuje to, co miluje. Já nejvíc miloval svoji kytaru“.
Jedno z nejslavnějších Hendrixových zapálení pamatuje hudební festival v Monterey, na kterém Hendrix koncertoval v roce 1967 – v backstagi se dokonce potkal s The Who a vyvolal drobnou hádku, protože jak Hendrix tak Townshend už měli ničení kytary jako pevný bod ve svém programu a ani jeden z nich pochopitelně nechtěl vystupovat jako druhý.
Hendrixova kytara, kterou v témže roce zapálil v Londýně, se později stala předmětem fetišistického pronásledování. Jeho kompletně propálený Fender Stratocaster Sunburst si z pódia odnesl Frank Zappa, rekonstruoval jej a v roce 1976 na něj nahrál svoje album Zoot Allures. Poté na kytaru zapomněl a zahodil ji pod schody svého studia, kde ji později našel jeho syn Dweezil, několik let se s ní chlubil a začátkem devadesátých let Hendrixovu kytaru prodal v aukci za téměř půl milionu liber.
V sedmdesátých letech se z ničení kytary stala akce, která už přestala být novinkou a poslušně se zařadila do repertoáru spolehlivých pomůcek pro rozvášnění rockového davu – svoji kytaru s oblibou ničil třeba i tak konzervativní hráč, jako kytarista Deep Purple Ritchie Blackmore. Velké renesance se ničení kytary dočkalo s nástupem punk rocku v druhé polovině sedmdesátých let – fotografie baskytaristy The Clash Paula Simonona, který v širokém rozkročení máchá svojí basou jako dvouručním mečem (notoricky známý snímek posloužil jako obal dvojalba London Calling) se stala jedním z nejklasičtějších obrazů rockové historie vůbec. V následující dekádě z gesta ničení kytary prakticky úplně vyprchal poslední zbytek autenticity a sloužila jako divadelní pohyb dokreslující nablýskané poprockové show – s velkou pompou svoje kytary rozbíjeli dokonce i členové rádobyglamrockového uskupení Kiss.
Druhá vlna renesance přesně kopíruje sinusoidu kytarové hudby – po hluchých osmdesátých letech se dostává do popředí zájmu grunge a s ním i depresivním životem na americkém severu zdeptaní hudebníci, kteří celou svoji frustraci pečlivě vkládali do co nejdokonalejšího rozmlácení nástrojů – a to nejenom kytar, ale i kompletních bicích souprav, stojanů na mikrofony a všeho ostatního. Nekorunovaným králem v této disciplíně se na začátku devadesátých let nestal nikdo menší, než popkulturní hrdina Kurt Cobain. S jeho manickými záchvaty nespoutané destrukce se do celého gesta znovu vrátil odlesk upřímnosti a „autenticity“, což jsou právě ty hodnoty, které k celému žánru grunge přitáhly miliony teenagerů. Není třeba dodávát, že Cobain svoji destruktivní performanci dotáhl až do samotného konce.
Po jeho smrti (a po obligátním dražení zničených kytar, kterému se nevyhnul ani on) zažívala kultura ničení nástrojů opět svoje dno – v současnosti kytary zapalují absurdní kapely jako Green Day a když se americký emo folkový zpěvák Conor Oberst rozhodne doprovodit svoje srdceryvné skladby demontáží kytary v televizní show, dostane se mu od moderátora jenom shovívavých úsměvů a starostlivých otázek, jestli „je v pořádku“. Tenhle přístup se zdá logický – roztříštěná současnost není přizpůsobená velkým gestům a snaha většiny hudebníků je jasná – hlavně se nezesměšnit.
0 Odpovědi k “Destrukce kytary: Obětuju to, co nejvíc miluju”