zápisník #6

Po delší době, tentokrát (téměř výhradně) retrovydání – téma: co všechno jsem neznal a byla to chyba.

Při hledání tracků pro naše premiérové DJské vystoupení (termín upřesníme) jsem narazil na mělčinu – na několik hodin mě zahalil zoufalý pocit, že všichni dubstepoví producenti jedou podle hodně zajetých kolejí a nemají v plánu nijak radikálně strhávat řízení. Samozřejmě to není pravda (o současných podobách dubstepu snad někdy jindy, jinde a obsáhleji), každopádně chvilková prázdnota měla aspoň některá pozitiva – přeřadil jsem, opustil současnou elektroniku a konečně si odmazal některé resty, které jsem zapustil do sedmdesátkové hudby.

Nejdřív kapela, kterou jsem si dal čistě ze společenských důvodů – při rozhovorech o The Stooges mi vždycky přišlo divné říkat, že je znám jenom trochu a že mi v hlavě vyvstane spíš mediální obraz polonahého Iggy Poppa než konkrétní hudba – je to sice velká ostuda, každopádně na klasické desky hudební historie není nikdy pozdě. O to víc mě překvapila stejnojmenná skladba z alba Fun House (1970), která stojí a padá na famózním saxofonu. O několik délek radikálnější než hudba, která otřásla Velkou Británií o sedm let později – to ale všichni víme. The Stooges – Fun House [Fun House 1970].

Východně přes oceán a o devět let později vyrostl ze země debut kapely, na které se mi líbí snad úplně všechno. Gang Of Four z Leedsu (pojmenování podle skupiny čtyř čínských politiků, kteří usilovali o uchopení moci v komunistické Číně po smrti Mao Ce-Tunga v roce 1976) hrají úsporně, funkčně, nedávají na odiv svoje osobní problémy, ale pomocí skvělé fungujících řezavých kytar, chirurgicky přesné basy a šlapajících bicích ventilují pocity, které jsou v určité části života blízké snad všem. Sometimes I’m thinking that I love you but I know it’s only lust. Zatím radši nezkoumám, co dělali po vydání debutu Entertainment!, ale jejich první album ze záplavy podobné hudby vyčuhuje naprosto zásadním způsobem. Gang Of Four – Damaged Goods [Entertainment! 1979].

Emeralds

Pokračování archeologických prací v dávno katalogizované a do kontextu vřazené hudby zase příště, zároveň totiž pořád vycházejí další desky, u kterých se dá předpokládat, že zanechají v hudebním příběhu roku 2010 zajímavou stopu. Američtí Emeralds z Ohia vstoupili na scénu jako nositelé odkazu hlubokých drones a těžkotonážního ambientu – na své aktuální desce Does It Look Like I’m Here? ale z hlukové stratosféry sestupují do podkroví, kde je kromě neprostupných sonických ataků místo i na intimnější zvukové plochy. Skok v žánru provedli způsobem, kterým se nejvíc přiblížili Danielu Lopatinovi, který ve svém projektu Oneohtrix Point Never maximálně využívá potenciál syntezátoru. Emeralds přes bzučící sci-fi plochy navíc pokládají akustické kytary, takže ve výsledku je jejich album Does It Look Like I’m Here? zdaleka nejpřístupnější položkou jejich diskografie. Hardcore fanoušky to může zklamat, ale funguje to víc než dobře. Na youtube ukázky nejsou. Je to underground!

Na závěr ještě něco úplně jiného. Moje obsese Isaacem Hayesem vyvrcholila v momentu, kdy jsem se dostal k tracku od starých dobrých Wu-Tang Clan – ti ve skladbě pojmenované I Can’t Go To Sleep předvádějí smrtící čtyři minuty nefalšovaného patosu, morální agitace, pocty mrtvým rapperům, bojovníkům za lidská práva, vyzývají k potlačení násilí – to všechno za zpěvu Isaace Hayese a jeho Walk On By. Na umírněný středoevropský vkus je to samozřejmě všechno trochu přeexponované, ale jde tohle téma vůbec uchopit nějak jinak? Jasný killer tohoto týdne, samozřejmě tedy se zpožděním. Wu-Tang Clan – I Can’t Go To Sleep [The W 2000].

Peace to Biggie, Tupac, Big L and Big Pun!

zápisník #5, sobota 13.3. 10

Nocando – Jimmy The Lock [Alpha Pup 2010]
Nocando, pohybující se na lokální undergroundové scéně Los Angeles, může mít dost dobře na svědomí první velice slušné hip hopové album roku 2010 – už proto, že rozleptává tradiční omyl, že „nejdůležitější v hip hopu jsou texty a na hudbě zase tak nezáleží“ – produkci některých tracků na své desce Jimmy The Lock tak svěřuje třeba momentálně hodně zbožňovanému producentovi jménem Nosaj Thing nebo ninjatunovskému Daedelovi. Na vokální hostování zase pozval Nicka Diamondse z Islands. Nemám rád úsloví „chytrá hudba“ (co to je?), ale „chytrý hip hop“ jako opozice k současnému americkému mainstreamu? To už se použít dá. Must listen.

White Hinterland – Kairos [Dead Oceans 2010]
Deska Kairos od velice nezávislé zpěvačky Casey Dienel (Scituate, Massachusetts) je jedno z těch alb, které si vyberete náhodně, protože jiné kritérium výběru tady uplatnit nejde – odlišuje se tak málo od ostatních laškovných indie zpěvaček, že se dá poslouchat jenom kvůli sympatiím k interpretce. Vlastně ani nevím, jestli už mám podobných projektů dost nebo ne. Asi záleží hlavně na tom, jak se člověk vyspí – tenhle každopádně není úplně průměrný, takže v jeho poslechu hraje nálada posluchače menší roli, než je u podobných věcí obvyklé. Dobře udělaný indie pop s prošuměním elektronických háčků, klavíru, kytar atd., písničky na Kairos jsou buď a) plné zajímavých věcí, b) tak krátké, že si nestihnete uvědomit, že nejsou plné zajímavých věcí.

Javelin – No Mas [Luaka Bop Records 2010]
Jeden bratranec “neposlouchal Nirvanu, dokud nevyšel MTV Unplugged”, druhý zase poslouchal všechno – a aby ze sebe setřásli tíhu světa, založili snad nejeklektičtější projekt současnosti – Javelin, kteří spočívali na piedestalu pozornosti internetového publika ještě před vydáním debutové desky No Mas. “Snažíme se dělat naši hudbu co nejenergičtější, aby lidé tancovali a neměli čas na nás zírat,” pochopitelně, oscilují mezi funkem, flashbackem původního disca, přesně vykrájeným popem, hip hopem – většina vzniká samplováním, “vyplňováním šedého prostoru, kde není jasné, co je ještě sampl a co už ne”. Debut Javelin je natolik událost, že někoho nejspíš začne brzo štvát.

Tanlines – Settings [True Panter 2010]
Další projekt, který vhazuje debutové album (tentokrát EP) do posluchačů, které si předtím nachystal internetovými releasy. Rozhodně nemám rád, když se kapela popisuje tím, že se vyjmenují jiné podobné kapely (nikomu to nic neřekne, kromě toho, že je to legrační), ale tady si to snad taky můžu zkusit. Takže – Tanlines jsou jako Memory Tapes , kteří se potkali na disco párty s Animal Collective. Vidíte? Nic dalšího říkat netřeba, každému je hned jasno. Tohle pro změnu vůbec není důležitá deska, ale její důležitost může narůstat s každou další minutou, která se převalí směrem k páteční noci.

Nocando – Two Track Mind ft. Busdriver [Jimmy The Lock 2010]

White Hinterland – Icarus [Kairos 2010]

Javelin – Vibrationz [No Mas 2010]

Tanlines – Three Tres [Settings 2010]

zápisník #4, neděle 30.1. 10

Tenhle týden byl v režii lidí, kteří za sebou mají dobré desky a více nebo méně úspěšně se na ně snaží navázat. Občas to takhle vyjde. Kieran Hebden aka Four Tet jakoby za sebou několik posledních let vláčel skvělé album Rounds (2003) a nemohl se z jeho odkazu vymanit, ačkoliv to zkoušel mnoha způsoby – kolaborace s jazzovým bubeníkem Stevem Reidem byla asi nejbizarnější.Na svých releasech se pravidelně zamotával do nejistoty, kterým směrem vlastně hudebně vykročit, aby to mělo nějaký smysl a určitou úroveň si zachovávaly jenom jeho skvělé remixy (jeden můj oblíbený si neodpustím – Radiohead – Skttrbrain – Four Tet Remix).

Každopádně, vše se začalo k dobrému obracet se skvělým singlem Moth / Wolf Club, který Hebden přichystal se svým starým spolužákem, kterého svět zná pod jménem Burial. Aktuální deska There Is Love In You už pomalu pečetí návrat Hebdena mezi autory, kteří umí natočit rozumnou věc i po letech produkce. K Rounds se nové album samozřejmě neblíží, ale minout ho by byla škoda. Four Tet se nevzdává tradičního lepení samplů, pouštění pozpátku, jazzových beatů a ústřižků podivných vokálů, celé to ale působí nadmíru přístupně, v několika momentech i tanečně (kdyby tedy posluchači Four Tet měli v plánu tančit). Ve fourtetovské diskografii je There Is Love In You hodně vysoko. Four Tet – Love Cry [There Is Love In You 2010].

Nadbytek vjemů rozostřuje kontexty, časové hranice, inspirace se posouvají v čase. Novost je současné hudbě natolik vzdálená, že její nedostatek už nikoho nemůže pobuřovat. Baltimorští Beach House jsou přesně ten druh kapely, u které je úplně jedno, jestli vznikla v roce 2004 nebo 1971 – proto taky třetí album americko-francouzkého dua pojmenované Teen Dream schytalo na Pitchforku tolik hype (což bude pro spoustu posluchačů důvod je úplně zavrhnout) – američtí publicisté mají pocit, že se vrátili do doby, kdy důležité desky vznikaly na každém kroku, na druhou stranu si ale kapelu můžou přivlastnit, protože je generačně současná. Jinak nejde o nic zvláštního, chytlavý mix dream popu, folku, kláves, slide kytar a smíšeného vokálu zkrátka dobře funguje a je zbytečné k tomu cokoliv dodávat. Beach House – Silver Soul [Teen Dream 2010].

Texty popisující novou desku herečky a zpěvačky Charlotte Gainsbourg IRM se odkazují na její téměř smrtelnou nehodu, kvůli které musela před třemi lety podstoupit operaci mozku. Ovšem traumatický zážitek ještě není zárukou silné post-traumatické desky a to ani v případě, kdy celou hudební terapii diriguje Beck v roli producenta (kromě toho také třináct z celkových čtrnácti písní na albu sám napsal). Na IRM jsou silné momenty a Charlotte pomocí Becka rozhodně vykročila ze stínu průměrného francouzského popu, kterým se prezentovala na čtyři roky starém albu 5:55, většinu hrací doby ale člověk stráví přemýšlením, jak by Charlotte zněla, kdyby její producent trochu znal míru. U Becka posledních let se člověk nemůže zbavit pocitu, že se kdysi divoký lo-fi hudebník dostal na úroveň, kterou popisuje citát amerického konceptualisty Sol Le Witta: “When an artist learn his craft too well, he makes slick art”. Prostě dobrá práce Becku, ale jaksi už to není ničím zajímavé. Beck & Charlotte Gainsbourg – Heaven Can Wait [IRM 2009].

Na závěr jenom další příklad hudby, u které vůbec není nevadí, že už byla tisíckrát slyšená. Vždycky jde o ten aktuální prožitek. Bethany Cosentino, polovina všemi milovaných Pocahaunted, rozbijí všechny cihly v britských kytarových stěnách – s prosluněnou kalifornskou ironií. Best Coast – When I’m With You.

zápisník #3, středa 20.1. 10

Tentokrát žádný indie rock, to člověk nemůže poslouchat pořád. První zastávka u německého techno producenta Pantha Du Prince jenom krátká – jeho třetí album Black Noise si pravděpodobně vyslouží samostatný článek. Zatím je to rozhodně ta nejlepší věc, která letos vyšla (pardon, vyjde – osmého února) – a to neříkám proto, že v tracku Stick To My Side hostuje Panda Bear, který si tak konečně může pořádně ujet na své zálibě v djských setech a pravidelném beatu. Hendrik Weber vydání svého třetího LP doprovází prupovídkami o původu hudby (“music is always already there, even without humans”), případně vysvětluje název alba (“black noise often presages natural disasters, earthquakes or floods; only some animals perceive this calm before the storm.”), zatím ale stačí vědět, že na ploše jedenácti tracků míchá naprosto úchvatný dryják minimal techna, ambientu nebo microhouse, to vše navíc ovlivněné kultovními Slowdive nebo MBV. Pantha Du Prince – Welt Am Draht [Black Noise 2010]

Hendrick Weber (Pantha Du Prince)

O nových Hot Chip se vždycky píše těžko – prakticky nikdo si nedovolí tvrdit, že jsou jejich desky špatné – ony totiž rozhodně špatné nejsou. Už od mediálního šílenství kolem jejich druhého alba The Warning (2006) mi ale trošku vrtá hlavou, jestli náhodou nejsou přece jenom trošičku přeceňovaní – overrated je oblíbené slovo mnoha lidí a nikdo pořádně netuší, co si pod tím představit – kdybych si ale mohl čistě soukromě vybrat, za hodně přeceňované označím právě Hot Chip (a jejich kolegy LCD Soundsystem). Jejich hudba mi vždycky přišla až moc dokonalá, vypulírovaná, precizní, skvěle vyprodukovaná a tím pádem taky dost sterilní. Jejich čtvrtá deska One Life Stand je v pohodě, stejně jako byla v pohodě ta první, druhá i třetí. V pohodě ale u mě znamená poslechnout si ji dvakrát nebo třikrát a pak zapomenout, což jsem přesně udělal s albem One Life Stand. Těžko už se k němu někdy vrátím. Hot Chip – One Life Stand [One Life Stand 2010]

Atlantský rapper Radric Davis aka Gucci Mane tráví posledních pět let (s přestávkami) v různých věznicích – v současnosti si odpykává dvanáctiměsíční trest za porušení podmínky, nedocházení na veřejně prospěšné práce a bůhvíco dalšího. Jak je dobrým zvykem v hip hopové komunitě, právě v čase, kdy je rapper za mřížemi, se jeho hudbě dostává největší pozornosti. Gucci si tak kromě triček “Free Gucci” vysloužil i skvělý mixtape, na kterém participují taková jména, jako Memory Tapes, Diplo, Flying Lotus nebo Zomby. Jižanský hip hop se zlým dubstepovým duněním? Yes please. Mixtape ke stažení tady.

Benny Jonas Nilsen známý jako BJ Nilsen je snad poslední člověk, který drží prapor labelu Touch nad vodou a zároveň jeden z mála sound artistů, který je schopný udělat hodinovou nahrávku tak, že si ji posluchač může užít naprosto celou. Nilsen svým posledním albem The Short Night (2007) překonal všechno, co se tehdy na poli drone / noise / sound artu urodilo, na jeho nový release se tedy pochopitelně čekalo s napětím – po jednom poslechu můžu jenom říct, že deska The Invisible City si asi taky vyslouží samostatný článek – buď je zase tak famózní jako The Short Night, nebo jsem k Nilsenovi naprosto nekritický. Každopádně jeho chvějící se a pulzující matérie bílého šumu, smyčců, kláves, kytar, field recordings a neidentifikovatelných šramotů je naprosto odzbrojující. Tahle hudba rozhodně není intelektuální, jak vám někdo bude tvrdit. Naopak, je naprosto fyzická. Maximum volume yields maxium results. BJ Nilsen @ Salford Islington Mill 08/Dec/2009

BJ Nilsen

Další tracky z tohoto týdne jenom odkazem:

Joy Orbison – Hyph Mngo [Hyph Mngo 2009]

Dead Prez vs Grizzly Bear – Two Weeks Of Hip Hop [mixed by The Hood Internet 2009]

Chymera – Parelo [Parelo 2008]

Leyland Kirby – When We Parted My Heart Wanted To Die [Sadly, The Future Is No Longer What It Was 2009]

zápisník #2, neděle 10.1. 10

Nová a hodně očekávaná (aspoň v některých kruzích) nahrávka od bristolských Massive Attack pojmenovaná Heligoland mi zatím přinesla neočekávané potěšení – dovedla se svoji nudností vyrovnat loňským neskutečně vyhypovaným The xx a donutila mě přemýšlet, ve kterých situacích se tahle hudba má poslouchat – na párty rozhodně ne (leda na nějakém rohypnolovém dýchánku), v mp3 přehrávači po cestě městem už vůbec ne, možná tak před spaním – i v polospánku jsou ale patetické a  předvídatelné postupy otravné. Nechci lámat hůl nad závažně pomalými beaty, naléhavým šeptajícím zpěvem a elektronickým cvrklináním, desku Heligoland jsem slyšel jenom jednou, ale dost možná už to podruhé nezkusím.

Massive Attack

Kdyby album vyšlo před deseti lety, nikdo by si toho nevšiml a poklidně by zapadlo mezi všechny ty Sneaker Pimps, Portishead atd., tedy scénu, která mě vždycky neskutečně iritovala – Portishead se svým comebackem Third alespoň příjemně překvapili, Massive Attack jsou ale pořád zakotvení ve stojatých, rádoby sofistikovaných vodách. Neříkám, že na albu nejsou hezké momenty, ale kvůli hezkým momentům už se v dnešní nadprodukci hudba neposlouchá. Do not want, jedna naděje do budoucna tu ale přece jenom je – Massive Attack se nechali slyšet, jak hrozně jim imponuje dubstepová scéna (to není moc překvapivé) a v nejbližší době prý můžeme očekávat remixy od Buriala – ten by mohl bristolské veterány trošku nakopnout. Ukázky na oficiální stránce Massive Attack.

Vampire Weekend

Na druhou desku Vampire Weekend pojmenovanou Contra se v indie kruzích čekalo, což nikdy není dobře –jednodušší je prostě pátrat a sledovat, co se kde vynoří nového – člověk si pak ušetří zklamání z toho, když jeho oblíbená kapela vydá špatnou nahrávku. Koncept oblíbených kapel je zkrátka poslední dobou nebezpečný, newyorkských Vampire Weekend se to ale netýká – na druhé desce sice chybí vyložené hitovky (jsou tady Cousins a Holiday, debut ale byl napěchovanější), tím víc je tu příjemně kapesních písníček, které jsou inteligentní, sympatické, zvukově pestré a celkově moc dobré – nikdo neříká, že je to nějaký průlom skrze ledovou vrstvu indie popu, ale Vampire Weekend umí všechny prvky své hudby skloubit tak, že člověka ani nenapadne přemýšlet, co by mohlo být ještě lepší – Contra je hudba pro lidi, kteří se nebojí cítit se dobře. Vampire Weekend – Cousins [Contra 2010].

Redshape

Původně plánovaný týden v náruči minimal techna se nakonec neočekávaně omezil na omílání debutového alba berlínského producenta, který si říká Redshape. Deska nazvaná The Dance Paradox je především neskutečně vypiplaná a ve skutečnosti ani ne moc taneční – každopádně vyvolává dojem, že každý jeden zvuk si Redshape (který se mimochodem rád schovává pod maskou, jak je poslední dobou hezkou tradicí) poslechl ze všech stran, než se jej rozhodl vsadit do své hudby. Ve svém žánru rozhodně jedna z největších superstar poslední doby – ambientní syntezátory na povrchu, několik metrů pod hladinou propracované beaty, celek sice možná maniakálně opečovávaný, rozhodně ale ne nudný – minimal, který s významy šetří tak, aby byl v hudbě dostatek volného prostoru. Magazín FACT nabízí ke stažení zdarma Redshapův podařený hodinový mix.

Zpátky k intimní hudbě plné příběhů, sdělení, zamilovaných sloganů a melodií – Owen Pallett (který se konečně rozhodl odložit jméno Final Fantasy), se do povědomí posluchačů dostal především svojí precizní prací s houslemi a smyčkovací krabičkou – přesto mi jeho předchozí alba Has a Good Home a He Poos Clouds (otřesný název)  přišla někde na půl cesty. Aktuální Heartland už je dotaženější a Owen Pallett, který během své kariéry spolupracoval s Arcade Fire, Alexem Turnerem, Beirutem nebo Dntelem, si možná konečně vyšlápl na cestu, která končí skutečně podařenou deskou. Owen Pallett – Lewis Takes Off His Shirt Live @ Hillside Festival.

Owen Pallett

Další věci, které jsem tento týden poslouchal, jenom odkazem:

David Bowie – God Knows I’m Good [Space Oddity 1969]

Paul White – Trying To Tell You [Sounds From The Skylight 2009]

Pantha Du Prince – Stick To My Side (Feat. Panda Bear) [Black Noise 2010]

Missy Elliot – One Minute Man (Feat. Ludacris) [Miss E… So Addictive 2001]

Eskmo – Harmony [Agnus Dei / Harmony 2009]

zápisník #1, pátek 1.1. 10

Hip hopová epizoda (ne že by měla definitivně skončit nějak brzo) nutně musela nějak vyustít – nakonec to skončilo manickým pátkem ve znamení indie rocku (o nefunkčnosti tohoto označení někdy příště). Kromě toho, že indie rockových kapel jsou v současné době tisíce a těch slušných stovky, nemá cenu zmiňovat se o každé z nich podrobně. Člověk si je stejně vybírá spíše intuitivně – často si některou z nich oblíbí víc než jinou a nemá pro to žádné zdůvodnění. Indie rock je přesně ten malý prostor, kde je místo na obdivování loserů, ztotožňování se – abychom se vrátili na záčatek – černošský hip hoper chce být bohatý, slavný a úspěšný, bílý indie rocker chce zpívat, hrát na kytaru, občas pít pivo na hipsterské párty a hlavně mít v rámci možností klid. Proto je tak jednoduché těm zástupům kapel rozumět.

Peter Silberman (The Antlers)

Začátek od nějvětšího sousta, The Antlers – jediná kapela, která si pravděpodobně vyslouží samostatný článek, takže jenom v bodech: Peter Silberman se stěhuje do Brooklynu (aby měl klid) a obklopený samotou uniformního pokoje skládá konceptuální album o nemocnicích a jedné smrti kvůli rakovině. Medvědi v břiše, alarmy, bílý šum, smutek, ale ne patos. Album Hospice by možná mělo ambice stát se dalším In The Aeroplane Over The Sea – jenom na něm není jediná skladba, která by se dala pouštět v jukeboxu. Každopádně resurekce konceptu romantického umělce jako vyšitá a zásah přesně mezi nesnesitelný kýč, intimní příběh a dramaturgicky skvěle vyřešenou stavbu desky. The Antlers – Two.

Další New York, Harlem Shakes, se s nějakým konceptem nebo tématem desky vůbec nezatěžují – frontman Lexy Benaim je podle svých vlastních slov prostě „jenom zpěvák“ a „cítí se spřízněnější s Akonem než s Death Cab For Cutie“. Možná je to jenom maskovaná snaha vymanit se z žánru, odsekávaná kytara a frackovský hlas na letošním albu Technicolor Health ale nenechává na pochybách. Z klasické indie rockové cesty Harlem Shakes občas svede saxofon, jinak je to ale obyčejná kapela – která ovšem umí složit hitovku, takže všechno v pořádku. Minimálně mají na svém kontě jeden z nejlepších songů pro vstup do nového roku: Harlem Shakes – Strictly Game.

Harlem Shakes

Z New Yorku do Švédska – švédský indie pop je pojem, který už je ovšem natolik použitý, že kapelu spíš zatěžuje nežádoucími konotacemi. Gothenburgští jj (psáno malými písmeny, indie název) jsou přesně ten typ kapely, u kterých přemýšlíte, jestli jsou tak cyničtí nebo tak naivní – naprosto zbytečným marihuanovým listem na coveru začínaje a kašláním do mikrofonu konče. Na indie pop se prostě musí opatrně a ačkoliv je jejich letošní album jj n° 2 dost pleasure (not guilty), po pár posleších nebudete chtít nic podobného slyšet. Párkrát to ale stojí za to. Ženský zpěv, kytary, zvonečky, stupidní texty atd. Je to jako sníst hroznový cukr. jj – Me & Dean.

Zpátky do New Yorku – kvarteto Cymbals Eat Guitars proslulo především šíleným obalem ke své debutové desce Why There Are Mountains, zároveň ale album přistálo v pitchforkovské kolonce best new music a chlapcům se tak otevřela přímá cesta k natočení druhé desky, která pravděpodobně nebude stát za nic. Debut je ale možná jedna z nejlepších žánrových desek, které jsem za posledních několik týdnů slyšel – především proto, že Cymbals umí najít vlastní zvuk a spíš než Arctic Monkeys se podobají Modest Mouse. Ovšem v New Yorku jsou pravděpodobně větší párty než v Issaquahu, asi proto umí být Cymbals Eat Guitars i hodně příjemně nad věcí a z patosu ani nemusí vybruslovat, protože v něm nikdy nebyli. Cymbals Eat Guitars – And The Hazy Sea.

Cymbals Eat Guitars

Další věci ze sluchátek už jenom odkazem:

Papercuts – Future Primitive [You Can Have What You Want 2009]

Passion Pit – Sleepyhead [Manners 2009]