jason. i killed adolf hitler

Norský kreslíř a autor komiksů vystupující pod jménem Jason sice u nás není taková mediální hvězda jako třeba Lewis Trondheim, svoji chvilku slávy si ale vybral – to když před třemi lety vydal poměrně útlou knihu I Killed Adolf Hitler. S Hitlerem v názvu není těžké dotáhnout to i na stránky seriózních deníků, které se obvykle komiksem nezabývají. Jason ve své jubilejní desáté knize opět komiksovými bublinami nijak neplýtvá, na rozdíl od jeho starších knih (třeba trefně pojmenované Sshhhh!) jsou ale v I Killed Hitler alespoň nějaké – pomáhají tlačit dopředu příběh nájemného vraha, který po sérii více méně monotónních zadání od různých klientů dostane zakázku nejvyšší – zabít samotného Adolfa Hitlera a zabránit tak druhé světové válce.

Příběh není nijak zvlášť originální, nepostrádá ale všechny přitažlivé ingredience, které stačí alespoň na udržení pozornosti. Kromě poměrně překvapivé pointy ale komiks stojí především na Jasonových obvyklých formálních hříčkách – všechny postavy jsou vyobrazené jako zvířata (nacisté dostali opět podobu spiegelmanovských koček), přechody mezi panely jsou časově dost rozvolněné. Mezi dvěmi panely může přeskočit padesát let, přejít ulici ale občas trvá celou stránku. Rytmus, který Jason v I Killed Hitler vyklepává, je tak dost chaotický, ale právě tahle uvolněnost je nakonec nejpřitažlivější.

Jason – Zabil jsem Adolfa Hitler [BB Art 2008]

vendula chalánková. cukr & počasí

Spíš než rozsáhlá analýza jenom krátké avízo – ono ostatně u komiksových stripů Venduly Chalánkové není moc co rozebírat – kresba je detailní jenom natolik, aby unesla pointu, pointa přitom skvěle balancuje na provaze nataženém mezi absurditou a sebeironií. Ústřední téma knížečky Cukr & počasí – totiž loserovství – už může někomu připadat proprané ze všech stran, ale nejspíš se není čemu divit – vzhledem k množstí loserů všude kolem je to pochopitelné.

Vendula Chalánková – Cukr & počasí / Sugar & Weather [Parallel.cz 2009]

charles burns. black hole

Druhý komiks roku 2010 tentokrát přetaven do dohánění velkého restu, který jsem západnímu komiksu dlouho dlužil (nebo který komiks dlužil mně?). Černá díra Charlese Burnse na sebe za několik let své existence nabalila takovou krustu nadšených obdivovatelů, že je skoro zbytečné o ní psát (podobný problém jako s Jimmy Corriganem Chrise Warea). Takže spíš jenom zkratkovitě: časová mezera po hippies a před Bowiem, střední škola na americkém maloměstě (nejstrašnější místo na světě, jak nás neustále přesvědčují nesčetné filmy) a pohlavní chobora, která se u každého nositele projevuje jinak – někomu narostou na krku malá ústa (která ve spánku nechávají promlouvat podvědomí nositele), někdo se musí svlékat z kůže a její cáry věšet na stromy.

I přes lákavý hororový námět nevyzpytatelné choroby se ale příběh otřásá hlavně mezilidskými vztahy a nekonečným smutkem, který je každému vlastní, ale jen někdo se s ním dovede vypořádat. Dvanáct kapitol černobílé knihy, kterou Charles Burns připravoval více než deset let, nabízí kromě originálního příběhu především nepřeberné formální hrátky s panely – zrcadlové obrazy, vracející se motivy, překlápění barev. Dohromady to všechno tvoří zásadní dílo západního komiksu, ze kterého vám bude špatně, ale nějak vám to vůbec nebude vadit.
Charles Burns – Černá díra (BB Art 2008)

gene luen yang. chinese born american

Můj první komiks letošního roku, Chinese Born American (v češtině vyšlo jako Američan čínského původu) od Gene Luen Yanga se dlouho tvářil dost nenápadně – až za polovinu to vypadá jako klasický příběh čínského teenagera, který se v Americe potýká s rasismem a první láskou, touží stát se transformerem a nepoužívá deodorant, protože ho to jeho rodiče nenaučili. Na konci se ale poměrně neobjevné příhody malého Ťin Winga protnou s paralelní linií mytologického příběhu Opičího krále, který netouží po ničem jiném, než po účasti na velké párty všeho božstva, která se koná – kde jinde než – v nebi. Začne proto nosit boty a učit se kung-fu. Dva zdánlivě nezávislé příběhy se v závěru zamotají do překvapivé pointy, která je navíc – stejně jako celý komiks – podtržnena hodně příjemnou,  skoro až infantilní kresbou. Američan čínského původu samozřejmě není nic zásadního, spíš taková komiksová alternativa romantické komedie, která není úplně stupidní.

Gene Luen Yang – Američan čínského původu (BB Art 2008)

chris ware. the new yorker covers

chris ware, jeden z nejoriginálnějších a nejinspirativnějších komiksových kreslířů současnosti, si obtočil hipstery kolem prstu svoji schopností manipulovat se samotným médiem komiksového panelu – od celostránkových bezeslovných obrazů k pravidelným čtvercům nakompresovanými piktogramy a potom znovu zpátky k meditativním výjevům – dvě scenérie na sousedících stranách se můžou lišit jenom jedním lístkem, který se snáší z ocelově modrého stromu.

o jeho nejkultovnějším ‚releasu‘ – jimmy corrigan, the smartest kid on earth ani nemá cenu mluvit – je to jako psát na filmový blog o tom, jak precizní film je kmotr a na jiném místě zase připomínat, že vrchol popového soundu šedesátých let jsou pet sounds – kromě doporučení, které jsem skryl do poznámky o zbytečnosti doporučování, ale stojí za to podívat se, jak se imaginace chrise warea vypořádala se zdánlivě jednoduchým zadáním – nakreslit obálku časopisu the new yorker, vydání z listopadu 2006. chris ware navrhl hned čtyři.

the new yorker, cover # 1

the new yorker, cover # 2

the new yorker, cover # 3

the new yorker, cover # 4